Šumavský polární čundr
Když se ti v jednom týdnu sejde svátek tvojí holky, výročí vašeho vztahu a ještě k tomu ten poblázněný Valentýn, tak seš na první dobrou totálně v háji. To prostě nemůžeš dát a vymyslet. Teda pokud nenasadíš polárnickej čundr na Šumavě v mínus 25°C, na který jistojistě nezapomene. Prostě romantika.
Původně jsme letos chtěli přejít Handargerviddu. Mělo to být Mili první seznámení s polárními podmínkami. Trénink na extrémnější čundry za polárním kruhem v příštích letech, pěkně ve stylu Amundsena a Nansena. Covid a víceméně zavřený hranice. Smůla. Nikam nejedeme.
Nicméně když si člověk něco hodně přeje a udrží si pozitivní myšlení, ono to k němu nějak přijde. Možná v jiné formě. Záleží jen na nás, jak otevřenou mysl máme. A tak když jsme nemohli vyrazit do tréninkové Mekky největších polárnických legend, přišly arktický podmínky za námi.
Pojedeme na Šumavu. Předpověď počasí slibuje den ode dne nižší teploty. Vypadá to, že budeme stanovat v podmínkách kolem mínus 20°C. Což naše tří sezonní péřáky nemají šanci odizolovat. Rozhodujeme se v praxi ověřit teorii více spacáků. Bavlněná vložka do spacáku, letní pytel a navrch péřák s limitem mínus 8°C. Doma testujeme, jestli se vejdeme. Je to překvapivě komfortní. Snad to bude i fungovat a neomrznou nám zadky.
Vlakem na jih za arktickým počasím
Do nepromokavý tašky balíme spacáky, karimatky a oblečení na spaní. Zkrátka všechno, co musí zůstat v suchu, abychom v pohodě zvládli noc. Tašku, stan, lopatu, sněhový kotvy, opravnou sadu a vaření rovnáme do bobů. Chceme vyzkoušet speciální plynové kartuše. Výrobce uvádí funkčnost do mínus 27°C. Moc tomu nevěříme, ale rádi se necháme příjemně překvapit. Do batohu na záda dáváme náhradní rukavice, péřovku, termosky. Věci, které potřebujeme mít po ruce.
Vlakem jedeme do Nového Údolí. Po téměř pěti hodinách cesty nasazujeme pásy na lyže a vyrážíme. Čeká nás zhruba 75 kilometrů a 4 noci venku. Počasí je fantastický. Jsme natěšení. Dneska musíme dojít na nocoviště u Strážnýho. Jestli to stihneme za světla, budeme hodně rádi. Překvapuje nás, jak je málo sněhu. Žádná upravená běžkařská trasa. Naštěstí slušně mrzne a sníh se pod bombami, které mají zhruba 40 kilo, tolik neboří. Jde se nám dobře. Čekají nás poslední dva kilometry. Se soumrakem bychom to měli zvládnout. Omyl. Cesta začíná být rozrytá těžební technikou. Boby táhneme po zmrzlém bahnu a naše tempo rapidně klesá. Musíme nasadit čelovky. Ve tmě míjíme odbočku turistické značky a dál pokračujeme bahnitým korytem. Naštěstí si chybu poměrně brzy uvědomujeme a vracíme se na správnou cestu. I tak nám ale poslední kilometr cesty zabral skoro hodinu. Stavba stanu a večeře. Záhy zalézáme do našeho spacákového trojobalu a usínáme. I když je venku mínus 20°C, je nám teplo. Dokonce tolik, že můžeme pootevřít stan, aby co nejlíp větral. Čekají nás ještě další tři noci a maximální eliminace vlhkosti je zásadní, abychom to v pohodě zvládli.
Valentýnská romantika
Ráno je stan kompletně zamrzlý. Jak zvenku tak zevnitř. Ideální varianta. Snídani vaříme venku, abychom nerozehřáli námrazu, kterou pak v pohodě vyklepeme. Nahříváme se na sluníčku. Tenhle výlet jsme pojali kilometrově na pohodu. Nemusíme nikam spěchat. Naším dnešním cílem je Bučina. Rozhodujeme se jít po zelené značce, abychom využili vyjetou trasu pro běžkaře a nemuseli tahat boby hlubokým sněhem. Jdeme prostředkem cesty, abychom neničili stopu na klasiku. Potkáváme první běžkaře. Záhy je nám jasný, že budeme pro většinu z nich vítaná atrakce. I pro nás jsou debaty o snězeným psím spřežení, mrtvý tchýni v bobech apod. příjemným zpestřením. Na Knížecích Pláních pekelně mrzne a fouká silný vítr. Opět se zamilovávám do své hardshell bundy, která funguje jako luxusní brnění proti nečasu. Závěrečný kopec hlubokým sněhem na Bučinu a opět stavíme stan. Nádherný západ slunce. Tuhle scenérii máme vyloženě za odměnu. Kocháme se. Začíná přituhovat. Přesouváme se do stanu a začínáme vařit. Voda do termosek, polévka, hlavní jídlo. Kolem sedmý přichází další dvojice, která tady chce přespat. Zdravíme se a tím vzájemná komunikace končí. Začíná docela foukat, tak zahazuji stan sněhem. Nevybrali jsme úplně rovné místo a celou noc sjíždíme s karimatkou. V noci opět mínus 20°C. I tak se vyspíme do růžova.
Nádherné slunečné mrazivé ráno. Jsem zvědavý, jak bude v téhle teplotě fungovat plynová kartuše. Bohužel je defakto bezcenná. Kluci z vedlejšího stanu uvaří na benzinu tak 3 litry vody, zatímco my ani nerozpustíme sníh. Vyndávám druhou kartuši, kterou jsem měl přes noc ve spacáku a stavím ji na sluníčko. Konečně se daří uvařit vodu. Reálně je schopná fungovat možná v minus 10°C, jinak je to trápení. Do teplot hluboko pod nulou prostě patří benzínový vařič. Se spolunocležníky si vyměňujeme historky a zkušenosti, vaříme a pomalu balíme. Dneska nás čeká nádherný den. Azuro a teplota kolem pěti pod nulou. Vyrážíme. Dnes přespíme na Modravě. Bučinu sjíždím v sedě na bobech. Mám radost jako malý kluk. Krpál na Černou horu se zdá nekonečný. Na vrcholu dáváme oběd. Klabosíme se supersympatickým párem běžkařů. Až budu v jejich věku, chci mít stejné nadšení ze života a fyzičku. Sjíždíme směr na Modravu, kam se dostáváme poměrně brzy odpoledne. V místním bufáči dáváme valentýnskou romantickou večeři. Langoš se vším a svařák.
Začínající omrzliny
Nocoviště na Modravě není zrovna na šťastném místě. Je blízko vesnice a nejsou tady chemické záchody, takže je kolem dokola obsypané žlutými fleky. Zároveň je blízko Roklanského potoka, od kterého táhne zima a vlhkost. Původně chceme vařit venku, ale zima nás zahání do stanu. Zpod tropika táhne vlhký chladný vzduch. Přemluvím se, abych vylezl ven a zaházel stan sněhem. Sice bude výrazně hůř cirkulovat vzduch, ale za vyšší tepelný komfort to stojí. V noci jsme několikrát vzhůru. Náš trojobal je na limitu. Ještěže jsme nepodcenili izolaci od země. Přes celou podlážku máme nepromokavou lehkou deku, které s láskou říkáme manželská postel. Na ní pěnová karimatka se stříbrným nátěrem a navrch nafukovačka. Mili má naštěstí mojí sedmicentimetrovou expedičku s péřovou náplní. Přestože má na spaní péřový botičky, tak jí je zima na nohy. V noci teplota 25 stupňů pod nulou. V osm ráno je pořád strašná kosa. A podle předpovědi ještě minimálně dvě hodiny bude. Nechce se nám ze spacáku, ale nemůžeme čekat. Máme před sebou 23 kilometrovou etapu. Vařič v podstatě nefunguje. Mili se přezouvá do bot na backcountry a během pár minut začíná brečet, jak jí zebou nohy. Vyháním ji na cestu, ať se co nejvíc hýbe. Rychle balím vercajk a vyrážíme bez snídaně. Musíme být v pohybu, ať neomrzne. Ještě jednou slzy. Tentokrát kvůli prstům na rukou. Z nějakého záhadného důvodu jde v prstových rukavicích. Ruce má zmrzlý, že se ani nemůže převléct. Nasazuju ji polartecový prsťáky a přes ně péřové palčáky. Jdeme co nejrychleji, začíná svítit slunce. Za chvíli se zahříváme. Prsty ji přichází k sobě. Už je zase dobře. Po pár kilometrech snídáme na sluníčku na Tmavém potoce. Obdivuju její mentální sílu a nadšení, které neopadlo ani po tak náročném ránu. V Prášilech za odměnu horká čokoláda a dort v místní cukrárně.
Pohodový závěr čundru
Spíme na Hůrce. V noci je poměrně silný vítr. Radši zatloukám všechny sněhový kotvy, co máme. V noci je snad o 20 stupňů víc než včera. Ráno na pohodu. Teplota je kolem nuly, tak pobíháme kolem stanu v triku. Čeká nás jedenáct kilometrů do Rudy, z toho posledních osm z kopce. Sundáváme pásy a sbíráme kilometry zadarmo. Z Rudy nám jede vlak zpátky do Prahy. Dáváme naší závěrečnou klasiku – smažák s hranolkami a ve vlaku pifčáky. Jsme nadšení. A jak jsem sliboval, byl to skutečně čundr, na který se jen tak nezapomene.