Vracím se na Špicberky. Opět mám pocit, jako bych se měl potkat se svojí první láskou. Arktida v člověku zanechá hluboké nesmazatelné stopy. Právě tady jsem před osmnácti lety zažil své polární poprvé. Za ty roky jsme se výrazně změnili. Já šedivím životními zkušenostmi. Ona naopak díky lidské nenažranosti, hlouposti a sobeckosti svůj bělostný příkrov nezadržitelně ztrácí.

Změna klimatu zde probíhá až šestkrát rychleji, než je světový průměr. Ledovce ustupují a tam, kde při mé první expedici býval mořský led je voda. Lední medvěd ztrácí své přirozené životní prostředí a střety s ním jsou zde čím dál častější. Bohužel většinou končí jeho smrtí.

2005: mocný led a dobrodružství

Poprvé jsem se vydal na Špicberky jako dvaadvacetiletý zelenáč společně s Kimem Sengerem, se kterým jsme se do té doby viděli všehovšudy dvakrát. V té době studoval geologii na místní univerzitě UNIS, což nám výrazně usnadnilo celou logistiku akce. Nezkrotná touha po dobrodružství a objevování neznámého měla nahradit naše nulové zkušenosti s polárními expedicemi a zdaleka ne dokonalé vybavení, které jsme měli k dispozici. V divočině jsme strávili devatenáct dnů a stali se z nás přátele na život a na smrt. Naše stopy, které jsme na ledovci zanechali, zmizely s prvním větrem. To, co do nás otiskla Arktida, však nezmizí nikdy. Ta neskutečná jednoduchost bytí v divočině, kdy člověk řeší jen elementární potřeby přežití, navždy změnila naše pohledy na svět. Psal se rok 2005. Isfjorden, druhý největší fjord na Špicberkách, zamrzal tak mocným ledem, že se po něm mohly prohánět sněžné skútry. V platnost vstoupil Kjótský protokol, který si kladl za cíl, aby tomu tak bylo i v budoucnu.

O sedm let později

Podruhé utíkám do Arktidy o sedm let později. Změnilo se to tu. Po Longyearbyenu se pohybuje výrazně více turistů, kteří touží zažít své instantní arktické dobrodružství z pohodlí a bezpečí výletních lodí, které produkují do ovzduší 10× více škodlivin, než všechna auta v Evropě. Mám z toho smíšené pocity. Nemohu se zbavit pocitu, že tyto kraje by měly být dostupné především za cenu vlastního odhodlání a úsilí.

S Kimem se vydáváme na Newtontoppen, nejvyšší horu souostroví Svalbard. Kjótský protokol nefunguje a Isfjorden již nezamrzá jako v roce 2005. Sami však využíváme turistické lodi a vyplouváme na sever do Adolfbukty. Po zakotvení překládáme naše saně na zodiak a necháváme se odvézt ke břehu. Turisté jsou tímto zpestřením nadšeni. Na pobřeží se ve sněhu neomylně rýsují stopy medvědice s mládětem. Není moc situací, které chce člověk zažít méně, než setkání s touto dvojicí. Lední medvěd je vrcholný predátor, fantasticky přizpůsobený životu v Akrtidě. Živí se především tuleni kroužkovanými, které loví na mořském ledu. Po nich zde však není ani památky. Znamená to, že medvědice a její mládě nemají co žrát a jsou hladové? Tohle poznání nechceme učinit příliš zblízka, a proto spěcháme co nejrychleji nahoru na ledovec, do relativního bezpečí.

Opět se pohybujeme na lyžích a vše co potřebujeme táhneme na expedičních saních. Tentokrát nám dělá společnost Klank, kříženec huskyho a malamuta. Jeho síla a odolnost je neuvěřitelná. I v bouři, kdy jsme zůstali přikováni ve stanu s pocitem, že přes nás jezdí jeden rychlovlak za druhým, leží venku stočený do klubíčka a jen si svým huňatým ohonem chrání citlivý čumák.

Už nejsme ti vyjukaní kluci z první expedice. Kim má za sebou přechod Špicberků z jihu na sever a přechod Norska. Já se mu v polárnických zkušenostech nemůžu rovnat a hltám všechny jeho nově nabyté zkušenosti. Noříme se do expedičního stereotypu. Lyžování, stavba stanu, jídlo, odpočinek. Minimum civilizačních podnětů a spousta času umožňují, věnovat se do hloubky svým myšlenkám. Zde v Arktidě získává člověk novou perspektivu a uvědomuje si malichernost většiny svých každodenních problémů.

Většinu cesty trávíme na Lomonosovfonně. Na kilometry daleko vidíme jen sníh a led. Člověk se v těchto podmínkách cítí nicotně a pochybuje o tom, že by toto prostředí mohl svojí činností narušit. Opak je však pravdou a změna zdejšího prostředí je již v této době zřejmě nevyhnutelná, o čemž se přesvědčuji na vlastní oči při mé zatím poslední expedici na Špicberky letos v dubnu.

Duben 2023 a arktické deště

Pro Mili je to první cesta do Arktidy mimo evropskou pevninu a měla by nás připravit na naše další expedice do Grónska a Baffinův ostrov. Cestovat se svojí životní partnerkou do podobných končin má svá výrazná specifika a prověří partnerský vztah jako málokterá jiná zkušenost. Od loňského zimního přechodu Kungsleden jsme však urazili doslova pořádný kus cesty a jsme skvěle sehraný tým. Máme vyladěnou expediční rutinu a poměrně přesně víme, co od sebe můžeme očekávat i v těch nejvypjatějších situacích. Předpokládáme, že teploty budou atakovat mínus 30°C a jsme na to připravení.

Letadlo z Osla je zcela obsazené. Jsou Velikonoce a na Špicberky míří zástupy turistů. Většina z nich má domluvený program u některé z místních agentur. Lyžařský výlet, zájezd na skútru, psí spřežení, návštěva ledovcové jeskyně nebo třeba pozorování ledních medvědů. Nabídka aktivit je široká a každý rok naláká početnější zástupy běžných turistů. Dobrodruzi, kteří by se vydávali na polární výpravy na vlastní riziko, jsou v drtivé menšině. Možná je to i rostoucími administrativními překážkami ze strany místních úřadů a zrušení letů na stanici Barneo. Těšil jsem se do divočiny, ale připadám si spíš jako v Alpách než v Arktidě.

Předpověď počasí je nemilosrdná. Před námi jsou tři dny přijatelného počasí. Pak přijde bouře a s ní hromady nového sněhu. Vyrážíme na skútrech 25 kilometrů údolím Adventdalen, hlavní turistickou dálnicí z Longyearbyenu. Parkujeme na vyvýšenině a dále vyrážíme na lyžích a s vybavením na saních. Naším cílem je Dronbreen, ledovec v oblasti, kam skútry nesmí a my jej tak budeme mít jen pro sebe.

Arktické vedro a smutek

Venku trávíme tři dny a do Longyearbyenu se vracíme za již probíhající bouře. Bereme si nekřesťansky drahé ubytování a čekáme. Během noci napadla spousta sněhu. S následujícím oteplením nad bod mrazu to vydá na vysoké lavinové nebezpečí. Vyhlídka dalšího výletu není příliš veselá. Do čerstvého sněhu se nám budou bořit saně a sedlo, které potřebujeme překonat, nám přichystalo ukázkový lavinový svah. Je duben. Nechápeme, co se to děje. Teploty by měly být průměrně kolem dvaceti stupňů pod nulou, a přitom tady probíhá obleva. Rozhodujeme se zůstat ještě jednu noc a změnit trasu. Čas na Špicberkách se nám krátí a my jej trávíme válením se v posteli. Je to tristní. Nicméně se ukazují jisté výhody cestovaní se svojí dívkou, oproti cestování s kámošem.

Vyrážíme kolem poledne. Bolterdalenem a Tverdalenem míříme do Reindalenu, který ústí do moře. Tam se stočíme na sever a přes Barentsburg se vrátíme do Longyaerbyenu. Alespoň takový je plán. Balíme zásoby jídla na osm dnů, pušku a signální pistoli na odstrašení ledního medvěda. Uvědomujeme si, že jsme u něj na návštěvě a chceme udělat maximu proto, abychom se vyhnuli přímému setkání, ze kterého mám obrovský respekt. Dokonce se mi první tři noci zdá ten samý sen o setkáním s ním. Ve snu jsme přátelé a já na jeho hřbetu brázdím nejvzdálenější kouty Arktidy. Snad dobré znamení.

Je extrémní teplo. Řeka, kterou musíme překonat, bývá v tuto dobu zamrzlá silným ledem. Ne však letos. Při jejím překonání se snažíme přelstít gravitaci. Pomalu suneme jednu lyži před druhou. V okamžiku se však díra po hrotu hůlky plní vodou, led praská, lyže mizí a ledová tříšť se nezadržitelně blíží k hornímu okraji expedičních bot. Mozek ve zlomku okamžiku vyhodnocuje všechny možnosti. Utonutí v ledové vodě, je jedna z nich. Nakonec se nám ji podaří překonat bez větší újmy. Předpověď počasí se však ještě zhoršuje a za pár dnů by mělo začít dokonce pršet. Rozhodujeme se zkrátit cestu tak, abychom se vyhnuli Colesdalenu, který by se při silnějším dešti mohl proměnit ve vodní past. Po šesti dnech se vracíme do Longyearbyenu, kde přespáváme dvě noci u Kima, který již dávno není studentem a na UNISu přednáší. Poslední večer jdeme na pivo s polárnickou legendou Mirkem Jakešem a dělíme se o naše smutné pocity z aktuálního dění na Špicberkách, které nezadržitelně ztrácí svoji auru nedostupného a drsného dobrodružství

Návrat do civilizace je jako vždy náročný. Tentokrát však zůstává pachuť, kterou jen tak něco nesmyje. Vidět na vlastní oči, jak lidé bezohledně a neuvěřitelnou rychlostí ničí celé habitaty, je nesmírně frustrující.