Autor: Mili

Letíme do Milána, do světového střediska módy. Venku je asi 30°C. Na hlavách máme helmy a na sobě bundy, šetříme místo v zavazadlech. Už na letišti jsme za úplné exoty. Jako obvykle.

Za horskými výstupy vždycky jezdíme naším obývacím Multivanem. Tentokrát jsme chtěli vyzkoušet, jestli výměna auta za letenky přinese finanční a/nebo časovou úsporu. Spoiler – neušetřili jsme čas ani peníze. Ale stálo to za to!

 “Hele, letenky do Milána za pár stovek”, hlásí mi Jirka. Už má plán. Vystoupíme na Gran Paradiso, což pro mě bude první hora s výškou nad 4000 m. Nemůžu se dočkat! Kupujeme letenky a frčíme směr jih. Z Prahy odlétáme v půl deváté ráno a večer máme rezervovaný nocleh na chatě Rifugio Federico Chabod. Snad nás nezradí logistika a stihneme se tam dopravit. Z letiště jedeme vlakem do centra Milána, odtud metrem po zelené trase, s přestupem na červenou, na stanici Lampugnano, odkud nás autobus veze směr Aosta. Až zpětně jsme zjistili, že existuje snadnější varianta. Další autobus nám pak jede za hodinu, směr Dégioz. Hoďka je akorát čas na to zaběhnout do centra, dokoupit svačinky na zítřejší výstup, dát si italskou zmrzku, v parčíku na zemi přebalit baťohy (to je naše specialita) a stihnout autobus. Řidič se nám italsky pokouší vysvětlit, že nemáme lístek až tam, kam chceme. Jirka během toho upustí baťoh, na kterém je cepín a ten mu rozřízne stehno. Při tom se klidně s řidičem domlouvá, aby nás odvezl, kam potřebujeme. Stát se tohle mně, ležím na zemi v záchvatu bolesti, pláče a následně teatrálně umírám.

Konečná stanice. Malé parkoviště, potok a pak už jen zalesněné, příkře stoupající kopce. V 18 h vyrážíme vzhůru. Podle map budeme na chatě až za dvě a půl hodiny. I když se s večerem dost ochlazuje, z nás leje. Šlapeme o 106. Jako Damoklův meč nad sebou vidíme hrozbu večeře, kterou nedostaneme, protože dorazíme pozdě. Večeři jsme dostali. I s úsměvy rodiny, která chatu vlastní. “Polévku nebo těstoviny?” Těstoviny! V tu chvíli jsou nejlahodnější na světě. A hlavně, je jich hodně. Objednáváme si pivo, ale dostáváme další jídlo! Těstoviny byly první chod, tohle je hlavní chod a ještě si máme vybrat dezert. Itálie, ty jsi má země zaslíbená!

Budík oznamuje čas vstávání, 4:00. Pokoušíme se nasnídat a ještě za tmy vyrážíme. Tohle je jedna z mých nejmilovanějších chvil v horách. Před rozedněním, před prvními paprsky úsvitu. Ve svazích nad námi blikají jako světlušky čelovky těch, kdo vyrazili před námi. Kolem je ticho. Připomíná mi to noční hlídky na táboře. Vždycky jsem měla nejraději tu od 3 do 5. Prožít ještě poslední chvilky noci a pak už jen pozorovat a poslouchat, jak se všechno probouzí. To se mi honí  hlavou, během nabírání výškových metrů až staneme na začátku ledovce. Sedáky na sobě už máme, obouváme mačky, navazujeme se na lano, nasazujeme helmy. Za chvilku i rukavice. Ledovec krásně chladí. Milá majitelka chaty nás varovala, že v minulých dnech dost pršelo a ledovec je plný odhalených trhlin. Měla pravdu. Některá místa nevypadají přívětivě. “Trhliny se na nás děsivě šklebí a čekají, až padneme do jejich bezedného chřtánu…”, napadá mě. Uvědomuju si, že ledovcové trhliny jsou jedno z největších nebezpečí, které může člověk v horách zažít. Budí ve mně respekt. Zároveň mě ale neuvěřitelně fascinujou! Jsou pro mě jedním z nejúchvatnějších uměleckých počinů přírody. Mám tendence se pořád zastavovat a tu krásu fotit. Co jsem znala jenom z obrázků, teď konečně vidím na vlastní oči!

Po několika hodinách stoupání stojíme na vrcholu. Gran Paradiso 4061 m. Povinné selfíčko s pannou Marií. V posledním sedle před vrcholem se míjelo několik skupin s horskými vůdci a bylo tam víc než těsno. Dali jsme si svačinu, vrchol se zatím vylidnil a teď tu jsme sami, jen s jedním dalším párem. Je nádherné azuro. “Děkujeme vrchole, žes nás na sebe nechal vystoupit”, říkáme vždycky. Alpské hoře, stejně jako třeba Milešovce. Při sestupu si všímám, že některé trhliny jsou větší. Buď je to optický klam, že cestou dolů se jeví mocnější, nebo jim pod paprsky dopoledního slunce odtály kraje. Nebo obojí. Každopádně při jejich překonávání se mi vyplavuje do krve víc adrenalinu, než v závěrečné vrcholové pasáži, kterou jsme lezli bez jištění. Ledovec se v průběhu dne změnil a teď odpoledne vypadá úplně jinak. Jako by trhlin od rána ještě přibylo. Samozřejmě tak jen vypadá, ale působí to znepokojivě. Obzvlášť, když začínáme mezi trhlinami bloudit. Tady končí legrace.

Naštěstí počasí je při nás, už z dálky vidíme chatu a víme přibližný směr, kudy postupovat. Jirka, jakožto zkušený horal, hledá průstupovou cestu. Shodujeme se, že tolik trhlin jsme naživo nikdy neviděli. A rovnou si přísaháme, že si s sebou už vždycky budeme brát GPS, abychom si natrekovali trasu, po které se budeme vracet. I při sebelepší předpovědi počasí a viditelnosti. Bezpečnost na prvním místě! Nakonec přece jen odkličkujme na konec ledovce a zouváme mačky. Ufff! V dálce, nahoře za námi se objevuje pár, který jsme potkali na vrcholu. Taky bloudí. Jirka na ně píská a mává, aby viděli směr. Taková pomoc, i když třeba jen psychická, se vždycky hodí. Nejen v horách. 

 Sedíme na terase u chaty. Vstřebáváme vitamín D ze slunce a vitamín B z piva. Koupil nám ho onen pán s dámou, které jsme potkali na vrcholu a kterým jsme na dálku ukazovali směr cesty. Dáma je z výstupu nadšená, je to její první čtyřtisícovka. Jéminkote, moje taky! Smějeme se, objímáme a loučíme. Je čeká ještě sestup dolů, my si to tu prodloužili o další noc.   Slunce zapadlo za ostré štíty a na hory padá soumrak. Pozorujeme s Jirkou vrchol. Támhle, daleko nahoře, jsme dneska byli. Je skoro těžko tomu uvěřit. “Pocity z první čtyřtisícovky?”, ptá se mě Jirka. Jako obvykle jsem nadšená! Ale víc, než samotný vrchol, ve mně zanechala cesta. Pohyb po ledovci a hlavně, ty trhliny! Přesně jak popisuje rčení “cesta je cíl”. Což je velké klišé. Ovšem velice pravdivé.