„Myslíš, že to bude zlomený?“ ptá se se Mili se slzami v očích. A já doufám, že ne. Už jen proto, že k nejbližšímu doktorovi to jsou tři dny cesty. Tejpuju jí předloktí a bez nějakého zdržování ukrajujeme další kilometry z našeho putování severním Švédskem. Ženský umí být drsnější než sama arktická divočina.
Kungsleden v zimních podmínkách je neskutečně silný zážitek. Především je to fakt štreka a na svých zhruba 450 kilometrech délky poctivě prověří fyzickou a psychickou odolnost. O vybavení nemluvě.
Z Abiska vyrážíme koncem února expedičním stylem. V bobech máme zabalené jídlo na 25 dnů. Připravení jsme na teploty klesající k mínus 30. Dohromady táhneme přes sto kilo vybavení. Jsme zcela soběstační.
Od samého začátku jsou podmínky krajně nepříznivý. Spousta nového mokrého sněhu. Boby se do něj boří a najednou váží snad dvojnásobek. První noc trávíme dle plánu ve stanu u Abiskojaure.
Druhý den nás čeká očistec. Jsou kopce, kdy musíme ve dvou tahat jedny boby a pro druhé se pak vrátit. Jsme neskutečně pomalí a přitom víme, že se blíží mohutná vichřice. Tělo ještě není přivyklé námaze a ani hlava není ve stoprocentní kondici. Po 15 kilometrech bereme za vděk chatkou, která slouží jako nouzový přístřešek při špatném počasí. Lavice, stůl a kamna. Poměrně luxusní ubytování. Vichřice, která v nárazech dosahuje 120 kilometrů za hodinu, nás tady uvězňuje na 2 noci.
Objevuje se okno relativně klidnějšího počasí a my vyrážíme dál. Vítr nám převrací boby a v traverzech si opět musíme pomáhat. Nový nafoukaný sníh dělá z tohohle výletu ukrutnou dřinu. Po osmi kilometrech a pomalu čtyřech hodinách trápení docházíme na Alesjaure. Vítr opět nabírá na intenzitě a my se rozhodujeme pro přespání na chatě.
Nejteplejší zima co místní pamatují a spousta mokrého sněhu v kombinaci s původně zamýšleným expedičním stylem nám dávají pramalou šanci projít Kungsleden v celé její délce. Musíme něco změnit. Odlehčit a využít chat, abychom usušili mokré vybavení.
Ráno se zbavujeme patnácti kilo proviantu a vyrážíme směr Tjäktjastugan. Čeká nás 500 výškových metrů. Vítr a sníh nás nemilosrdně šlehají do tváře. Viditelnost je pouhých pár desítek metrů. Avšak už nás netíží touha ujít cestu těžkým expedičním stylem. Tělo i hlava fungují skvěle.
K chatě docházíme v dobrém rozpoložení. Během pár minut se opět začíná zvedat vichřice. Dneska to již dál nepůjde. V kuchyňce si vaříme hromady čaje a večeři. Jdeme brzy spát, zítra nás čeká nejvyšší bod celé trasy.
S funěním docházíme do Tjäktja pasu. Výš na téhle cestě už nebudeme. Těším se na následující sjezd, konečně metry zadarmo. Jaký omyl. Boby táhneme pouze na lanech a ty teď kolem Mili tančí zleva doprava a neustále na ní najíždějí. Nezvládá je udržet u nohy a nesjede snad ani deset metrů bez pádu. Z kopce máme ještě nižší rychlost, než když stoupáme. Je to frustrující.
Jdeme širokým údolím. Je mlha, krásu okolních hor jen tušíme. Na jeho samém konci nesměle vykukuje slunce. Naděje plný okamžik, který je záhy vystřídán vichřicí.
Na pahorku před námi statečně odolává větru Sälka Fjällstuga. Je zde malinkatý obchůdek. Plechovce piva neodoláme. Seznamujeme se s Francisem a Jean Lucem. Nemáme nejmenší tušení, jaké poetické přátelství dnes vzniká.
Pohodový úsek na Singi. Večerní obloha s hvězdami a tancující polární záře dávají tušit změnu k lepšímu. Většina lidí zde odbočuje pod Kebnekaise a dále do Nikkoluokty, kde svůj výlet zakončí. My však pokračujeme dále na jih. Máme před sebou ještě stovky kilometrů.
Přivstanu si, abych mohl pozorovat východ slunce. Obloha je jako vymetená. Podle původního plánu jsme o šedesát kilometrů pozadu. Dokážeme konečně ukrojit pořádnou porci z té strašné štreky, co nás ještě čeká?
Sjíždíme z trasy a jdeme zamrzlým korytem řeky. Nefouká a my můžeme po týdnu bouří nechat hardshell bundy v bobech. Po 21 kilometrech nás čeká závěrečný freeride lesem. Na běžkách a s boby. Zlatý sjezd z Tjäktja pasu. Je mi jasný, že si to budu muset nahoru vyšlápnout, abych pomohl Mili. Sníh máme naprosto všude, jsme vyčerpaní a Mili pláče bolestí z naražené ruky. Tenhle sjezd byl však proti kopci nad Vakkotovare, který náš zítra čeká, jen zahřívacím kolem. Nemyslíme na to. Jean Luc má narozeniny a tak užíváme příjemný večer na Teusajaure.
Další den nám ukáže, jak rychlá je cesta od totálního štěstí na dno fyzických i psychických sil. Naštěstí to zafunguje i obráceně. Ráno nás motivuje krásným východem slunce nad kopci národního parku Stora Sjöfallet. Následujících 400 výškových metrů na pár kilometrech je však peklo. Místy musíme tahat boby opět ve dvou, stoupací pásy to nezvládají. Vyškrábeme se na nejvyšší bod a už nás čeká jen dlouhý sjezd. Prvních pár kilometrů je pohoda. Blížíme se k poslední části a naše dušička je čím dál menší. Svah začíná strmět. Stromy jsou jen kousek od sebe. Cesta zde neexistuje. Sjíždím první stovky metrů a vracím se nahoru pomoci Mili. Beru její boby a posílám ji napřed. V hlubokém sněhu se mi seká pravá noha, pád je nevyhnutelný. Boby mi blokují kotník a lyže. Nemůžu se zvednout a musím se vypnout z vázání. V tu chvíli jsem po pás ve sněhu. Odepínám boby a snažím se vyhrabat ze sněhu. Nadávek je nepočítaně. O pár set metrů níž na mě čeká Mili. Taky už bez lyží a taky po pás ve sněhu. Nezadržitelně jí tečou slzy. Opět to odnesla několika pády. Posledních 200 výškových metrů jdeme s vypětím všech sil. Mám na sobě navázané oboje boby, které se mě snaží strhnut z kopce. Miládka je usměrňuje, jak jen může. Zlomená noha nebo přetržené vazy by byly otázkou chviličky. S vypětím všech sil pomalu ukrajujeme jeden výškový metr za druhým. Nervy máme oba našponovaný k prasknutí. Já nadávám, Mili pláče. Taková naše klasika ve vypjatých situacích. Každý se s extrémním stresem rovnáme po svém. Konečně jsme pod kopcem.
Stav ledu na jezeře neumožňuje jeho přechod. Sedáme do autobusu a přejíždíme směr Saltoluokta. Čeká nás luxusní odměna. Po jedenácti dnech se sprchujeme, užíváme sauny, čerstvého ovoce a popíjíme červený víno.
Počasí se definitivně mění k lepšímu a na Saltoluoktě necháváme další část proviantu. Lehký boby, arktické slunce a utažený sníh od skútrů. Oproti přechozím dnům na lyžích snad letíme. Cestu do Kvikkjokku urazíme za pár dnů. Francis a Jean Luc zde končí. Náš čeká ještě 250 kilometrů do Hemavanu. Naše motivace a odhodlání cestu dokončit jsou nezměrné.
Máme před sebou několik dní bez možnosti se někde ubytovat. A bez lidí. Konečně. Trasa projetá skútry nám usnadňuje navigaci a tahání bobů. Denní porce ujetých kilometrů se zvyšuje. Rutina stavění stanu, vaření a dalších denních činností je již skvěle zajetá. Máme rozdělené úkoly a oba přesně víme, co dělat. Jednu noc si dáváme spaní pod širákem s polární září nad hlavou na ostrůvku Suddumsuollo. Nesmírně poetický zážitek. Druhý den na Miládku padá krize a tak se rozhodujeme brzy zakempit. Pokud zítra chceme dojít do Jakkvikku, čeká nás 32 kilometrů. Hecneme se a dáváme to. Docházíme se soumrakem a totálně vyždímaný.
Chlapík, kterýho vidíme poprvé v životě, nám dává klíče od svého penzionu a jede domu za ženou. Nechce ID kartu ani žádné peníze. Pokoj si máme vzít jaký chceme. Kuchyň a pračka jsou v přízemí. Jestli zítra nechceme vyrážet brzy, tak by přijel až nějak během dopoledne. Tady je ještě opravdové Švédsko, které ve velkých městech už asi nikdy nezažijeme. Laskavé, velkorysé, přátelské a důvěřivé.
Místní supermarket bereme útokem. Pizza, chipsy, pivo, džus, vegetariánský párky, pečivo. Večeře, která by uspokojila 5 lidí, v nás mizí během chvíle. Pereme si oblečení a sušíme vybavení. Ráno si přispíme a vyrážíme až kolem oběda. Stoupáme do národního parku Pieljekaise. Plná břicha, odpočatá těla a nádherná krajina nás dělají neskutečně šťastnými.
Následujících 80 kilometrů do Ammarnas zvládáme za tři dny. Začíná na nás doléhat blízkost cíle našeho čundru. Co bude až to dojdeme? Jak se budeme cítit? Chceme vůbec zpátky do civilizace? Jak krásný a osvobozující je pocit, kdy člověk řeší jen pár základních potřeb bez dalších podnětů naší hektické společnosti. Zpomalujeme a noříme se do vlastních myšlenek. Přichází déšť, který nás uvězní na dva dny na Tärnasjö Fjällstuga. Štípeme dřevo, roztápíme si saunu. Do hloubky probíráme zážitky za poslední tři týdny. Nejdéle za dva dny budeme zpátky v civilizaci. Jak se popereme s šedí běžného dne, která nás nepochybně čeká? Nekonečně mnoho otázek a spousta nejistých odpovědí. Krize z pocitu marnění času při honbě za civilizačními výdobytky jistojistě přijde. Naštěstí jsme na ten návrat do všednosti dva. Vzájemně jsme si blíž než kdy předtím.
Přestalo pršet a my vyrážíme vstříc posledním kilometrům. Rozdělíme si je do dvou dnů. Led na jezeru Tärnasjö taje pod paprsky jarního slunce. Procházíme krásným údolím před poslední chatou Viterskalet Fjällstuga. Fouká ledový vítr. Miládce mrznou prsty na rukou. Zavazuju ji rozvázanou tkaničku. Jsem pyšnej, jak to všechno zvládla. Tři týdny na sněhu a ledu bez předchozích zkušeností, ale s neskutečným odhodláním. Neznám nikoho, kdo by měl takhle silnou hlavu.
Ráno se nám nechce vyrazit. Víme, že už jen pár kilometrů a uzříme střechy Hemavanu, kde naše dobrodružství končí. Anebo ne?